Hlavní navigace

Svobodný internet není samozřejmostí

9. 9. 2013
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

 Autor: © fotomek - Fotolia.com
Čas od času k nám proniknou údaje týkající se omezování svobody internetu z Číny, Íránu nebo Sýrie. Cenzura informací, strašák svobodné společnosti, se však stále citelněji dotýká i „civilizovaného“ západu.
Čestmír Žák 9. 9. 2013
Doba čtení: 4 minuty

Někde na vládu působí jako červený hadr na býka slovo politika, jinde třeba porno. Mantrou představitelů evropských zemí a USA je však nejčastěji boj proti terorismu nebo distribuci ilegálního softwaru. Ať už je vnější nepřítel jakýkoliv, dokážou proti němu země bojovat tak účinně, že zároveň utlačují základní práva na svobodu slova a informací vlastních obyvatel.

A tak Velký bratr (ať už si pod tím označením představíme kohokoliv) šmíruje chování občanů na internetu, vypichuje lokálně nevhodná slova, sleduje podezřelé, kteří se provinili jen tím, že něco napsali, rozšířili nebo dokonce vyhledali, chce odposlouchávat Skype (Francie, Německo) nebo už ho intenzivně odposlouchává (Čína a kdovíkdo ještě) nebo například blokuje osobní blogy či videa na YouTube (případně rovnou celý server).

U nás v tomto směru prozatím oficiálně platí, že co není zakázáno, je povoleno. Takové štěstí ale nemají třeba v Myanmaru (Barmě), kde to platí naopak. Místní úřady předem schvalují stránky, na něž obyvatelé země mohou přistupovat, a navíc internetové kavárny musejí povinně odesílat pravidelné screenshoty obrazovek vládním úřadům ke kontrole. Alespoň to tak fungovalo donedávna.

Vláda v Myanmaru však v posledních měsících přistoupila k určité reformě. Podle jednoho příspěvku na webu Komise na ochranu novinářů (CPJ) z letošního února sice cenzura v zemi postupně slábne, na druhou stranu „vládou sponzorovaní útočníci“ (citace varovných zpráv od Googlu) dělají kybernetické útoky na novináře. Google žurnalistům napsal, že „mají za to, že se státem sponzorovaní útočníci mohou snažit zkompromitovat váš účet nebo počítač“.

Kyber útoky související s cenzurou však mohou mít i prozaičtější podtext, jak se o tom loni v květnu přesvědčili občané Íránu a Sýrie, kteří chtěli cenzuru obejít. Program Green Simurgh pro přesměrování na americké servery, který do té doby používali, totiž obsahoval keylogger, tedy druh malwaru pro vzdálené sledování uživatelské aktivity pomocí zápisu z klávesnice. Tomu se říká vyhánění čerta ďáblem. Mimochodem malware byl registrován na entitu nacházející se údajně v Saúdské Arábii.

Ať už se tedy nacházíte kdekoliv a nechcete, aby vás vláda nebo kdokoliv jiný sledoval, využívejte osvědčenou metodu, jako je například virtuální privátní síť TOR (The Onion Router) neboli „cibule“, která byla úspěšně vyzkoušena například novináři v taktéž cenzurovaném Egyptě. Návod na nastavení TOR naleznete například na webu českého PC Worldu.

V evropském kontextu se cenzura netýká jen stránek typu Pirate Bay, na nichž je sdílen také nelegální obsah (a kde je cenzura, byť má toto slovo jakkoliv negativní konotace, ještě vcelku pochopitelná), ale třeba také WikiLeaks – webu, který vypouští na veřejnost tajné dokumenty vlád a velkých firem. Nejsou blokovány přímo stránky této neziskové zpravodajské organizace, nicméně některé korporace (jako Visa, PayPal či MasterCard) se dohodly na tom, že dary pro WikiLeaks zmrazí. Organizace by tak zůstala téměř bez prostředků.

Zlom v tomto ohledu přineslo na konci dubna rozhodnutí islandského nejvyššího soudu, který nařídil, aby Valitor (dříve Visa Iceland) platil WikiLeaks 204 900 amerických dolarů za každý měsíc blokování příspěvků lidí. Jinými slovy, buď příspěvky odblokuje, nebo bude platit. Tak či tak WikiLeaks vyhráli.

Ekonomická blokáda WikiLeaks však není jedinou hrozbou, která internetu jakožto svobodnému médiu na západě ubližuje. Dalším škůdcem je paradoxně organizace, která by měla být spíše ochráncem – Mezinárodní telekomunikační unie. Loni v prosinci se sešla v Dubaji, aby projednala budoucnost internetu. Mimo jiné se vážně hovořilo i o jeho omezování či dokonce zpoplatnění. To naštěstí neprošlo, a to poté, co byly proti Spojené státy, ale například také Česká republika.

Poslední léta byla pro internet a jeho svobodu divoká. Vzduchem létaly zkratky typu ACTA, SOPA, PIPA, CISPA… Všechny tyto „bohulibé“ zákony ale do jednoho potvrzovaly, že cesta do pekla bývá nejčastěji dlážděna dobrými úmysly. Bezpečnost (ale i třeba duševní vlastnictví) totiž kladou nad svobodu, což v konečném důsledku nutně vede k transformaci státu na stát orwellovského typu. A u takového je cenzura nejen běžná, ale stává se dokonce jedním z jeho základních principů.